Šampionát OKOWA: finále

Vítězem šampionátu OKOWA se stal Daiun Miki. A nutno říct, že naprosto zaslouženě. Všechny jeho příběhy čněly vysoko nad ostatními a nenechaly v klidu snad nikoho. Po rozkliknutí najdete překlad jednoho z nich (na videu začíná v čase 2:27:00).

Svůj výcvik na buddhistického mnicha jsem absolvoval na jednom místě v oblasti Kantó. Byl jsem tam celé čtyři roky, během nichž jsem se zdokonaloval v předčítání súter, psaní štětcem nebo liturgickém zpěvu. Režim tam byl přísný. Každý den jsem musel vstávat v půl páté ráno. Když se vstalo, bylo zvykem se polévat vodou. Potom se uklízelo. Když nadešel večer a s ním čas koupele, musel jsem oplachovat svým starším kolegům záda. Abych řekl pravdu, byl to pro mě tehdy velmi těžký výcvik. Někdy jsem z toho byl opravdu na dně.

Naštěstí byla v blízkosti jedna chovatelská stanice psů. Specializovali se na africké malamuty. Já mám psy strašně rád, a tak jsem tam často chodil na návštěvu. Mohl jsem tam i vlézt do kotců a hladit ty obrovské psy po hlavě. Byla to pro mě dokonalá relaxace.

Když jsem si tam šel zase jednou oddychnout, potkal jsem tam majitele. Sám od sebe mě oslovil. V kansaiském dialektu! To bylo tak příjemný potkat někoho z oblasti Kansai po tak dlouhé době mimo mé rodné Kjóto. Dali jsme se postupně do řeči. Vysvětlil jsem mu, že nedaleko od jeho chovatelské stanice podstupuju výcvik na mnicha a že do jeho podniku chodím pro rozptýlení. On měl pro to velké pochopení a řekl mi, ať chodím klidně dál, načež přede mě vyskládal několik plechovek s kávou a pobídl mě, ať si jednu vezmu.

„Ó, děkuju vám,“ odpověděl jsem mu na jeho laskavost.

Když jsem se na ty plechovky podíval, vypadaly všechny stejně. Pomyslel jsem si, že bude třeba rozdíl v teplotě, ale když jsem se všech postupně dotknul, ani v tom se nelišily. Vybral jsem tedy náhodně jednu a napil se.

Když jsem mu znovu poděkoval za jeho pohoštění, řekl mi: „Jestli chceš, choď si sem se mnou povídat pravidelně. Třeba jednou týdně na patnáct minut. Mohl bys pak i venčit psy. Dal bych ti za to měsíčně sto padesát tisíc jenů.“

„Cože?! Já si sem přijdu jednou za týden na chvíli popovídat, vyvenčím u toho psy a za to od vás dostanu měsíčně sto padesát tisíc jenů?“

„Jo, přesně.“

„Dobře,“ řekl jsem, „vrátím se k nám a zkusím požádat o povolení. Pokud ho dostanu, nastoupím u vás jako brigádník.“

S těmi slovy jsem odešel a vše vyložil svému mistrovi. Toho to ale úplně rozčílilo.

„Ty jsi ale ostudná existence. Během výcviku není zapotřebí žádné rozptýlení a už vůbec ne peníze. Tady se máš přece oprostit od všech chtíčů!“ zahřmělo z jeho úst.

Abych si to pamatoval, poručil mi dokonce napsat písemnou omluvu. Tu jsem ještě ten den večer musel přede všemi číst.

„Dnes jsem dostal nabídku na brigádu v chovatelské stanici psů. … Neskonale se omlouvám, že jsem byl hnán svými chtíči.“

Celý jsem se klepal, když jsem to četl.

Hned následující den jsem se do té chovatelské stanice vrátil a majiteli se omluvil, že tu nabídku nebudu moci přijmout, protože jsem nedostal od mistra povolení.

„Aha, rozumím. Máte to tam přísný, co? Najdu na tu brigádu prostě někoho jiného,“ zareagoval na to chápavě a stejně jako při našem prvním setkání rozestavil na stůl několik plechovek s kávou a pobídl mě, ať si jednu vezmu.

Zkusil jsem se opět všech dotknout, ale stejně jako předtím jsem mezi nimi nenašel žádný rozdíl. Vzal jsem tedy tu, na které jsem měl zrovna ruku a napil se.

Hned nato se mě zeptal: „Takže ty věříš v šintoistická a buddhistická božstva?“

„Ano, proto teď procházím výcvikem na buddhistického mnicha,“ odpověděl jsem.

„Rozumím. No, pokud si budeš chtít od toho výcviku zase trochu ulevit, klidně se tu zastav,“ řekl a rozloučil se se mnou.

Já jsem tam pak moc nechodil. Naposledy jsem se tam ukázal, když jsem dokončil svůj výcvik a šel se se všemi rozloučit. Loučil jsem se i se psy.

Hladil jsem je a říkal jim: „Díky pejsci. Jen díky vám jsem se mohl ten náročný výcvik zvládnout.“

V té chvíli se tam objevil i majitel a zvídavě se vyptával: „Co se děje? Už ti skončil výcvik?“

„Ano,“ odpověděl jsem, „brzy se vrátím zpátky do Kjóta.“

„Aha. Pojď si dát tedy naposled kafe,“ řekl a jako vždy rozestavil na stůl několik plechovek s kávou.

Já jsem si jednu vzal, napil se, ještě jednou jsem všem poděkoval a vrátil se domů.

Když jsem byl už nějakou dobu v Kjótu, objevil se ten majitel v televizních zprávách. Mluvili o něm jako o pachateli v případu nazvaném Sériové vraždy milovníka psů.

Po jeho uvěznění se s ním setkal jeden můj starší kolega - vězeňský kaplan. Ten si povídá s vězni, čte s nimi sútry a tak podobně. Uvězněný majitel mu prý řekl, že muselo být splněno několik podmínek, aby někoho zavraždil.

Všechny je i vyjmenoval, přičemž posledních z nich zněla: „Zavraždím toho, kdo má smůlu.“

„Toho, kdo má smůlu?! Co to znamená?“ zeptal se ho tehdy  můj kolega.

On mu na to odpověděl následovně: „Protože jsi mnich, tak ti to řeknu. Víš, chodil k nám kdysi jeden mnich ve výcviku. Pokaždé, když přišel, nabídnul jsem mu k pití několik plechovek s kávou. Kromě jedné byl ve všech jed. On si třikrát vytáhnul tu bez jedu. Když se nad tím zamyslím, tak ty šintoistická a buddhistická božstva asi skutečně existují.“

Prý se rozesmál, když to dořekl.

Stránky pořadatelů (OKOWA)