Šampionát OKOWA: semifinále

Téměř čtyřhodinové semifinále šampionátu ve vyprávění strašidelných příběhů bylo neuvěřitelně našlapané a jeden hrůzostrašný příběh střídal druhý. Tentokrát bylo vítězů hned několik a bylo opravdu těžké se rozhodnout, který z těch příběhů budu překládat. Nakonec jsem vybral ten nejzábavnější (začíná v čase 3:18:40), který nejenže dokázal vyděsit, ale místy i pořádně rozesmát.

Když v živém vysílání Otune vystupuju já, tak najednou přichází spousta kritických komentářů typu: „Ty radši vůbec nemluv! “ nebo „Jseš neschopnej! “

Z těhle komentářů jsem už úplně na prášky a seriózně uvažuju o sebevraždě. Kde bych ji měl ale spáchat? Mám skočit z útesu Sandanbeki? Nebo to udělám v lese Aokigahara? No, než si vyberu, řeknu vám něco o tom lese Aokigahara.

Od doby, kdy jsem se stal spisovatelem, uplynulo více jak dvacet let. Během té doby jsem byl v Aokigahaře asi stokrát. Většina z vás si asi myslí, že to je les, ve kterém pokaždé narazíte na mrtvolu nějakého chudáka, který tam šel spáchat sebevraždu. Tak to ale ve skutečnosti není. Když tak počítám, narazil jsem tam zatím asi jen na čtrnáct, nebo patnáct mrtvol.

Většinou se tam ti lidé chodí oběsit. Slyšel jsem, že je na ty oběšence vždycky strašný pohled, že mají vylezlé oči z důlků a tak podobně. To ale také není úplně pravda. Většina oběšených lidí má ve tváři takový klidný výraz, skoro jako kdyby spali. Jednou jsem tam byl s holkou, ilustrátorkou, která si tam chtěla fotit houby.

Tak si tam takhle fotí a říká: „Tady je houbička. Tady je další. A hele, tady je nějakej pán. “

Skoro byste nepoznali, že to je oběšenec. Vypadal úplně jako živý člověk, který tam jen stojí s hlavou nakloněnou trochu do strany.

Je ale pravda, že když uplyne trochu času, tak ty mrtvoly vypadají dost ohyzdně. Například jim z očí lezou larvy, které jim tam předtím nakladly mouchy. To už je opravdu děsivý pohled. Nicméně nejděsivější tvář mrtvoly, kterou jsem tam kdy viděl, patřila jednomu staříkovi, který se otrávil herbicidem. To je prý dost bolestný způsob sebevraždy. Po vypití herbicidu totiž neztrácíte hned vědomí a trpíte až do okamžiku smrti. Tenhle stařík trpěl až tak, že si z pusy vytrhl své umělé zuby. Svíral je ve svých kostnatých prstech hned vedle své doširoka rozevřené čelisti. Když jsem se na něj díval, nebylo těžké si představit, v jakých bolestech tehdy umíral.

Kdyby se ten mrtvý probral a chtěl mě uškrtit, tak bych měl asi nahnáno, ale mrtví lidé zůstavají většinou mrtví, a tak z nich zase takovou hrůzu nemám. Větší hrůzu mám spíš z těch živých. Jednou jsem se procházel hluboko v lese a narazil tam na takový malý stan. Nejdřív jsem si myslel, že v něm leží další zasebevražděný člověk, ale když to v tom stanu začlo šustit, bylo mi jasný, že ať je tam kdokoli, bude ještě naživu. Přivolal jsem policii a ta tam našla dvě starší ženy.

Na otázku , co tam dělají, jedna z nich s pláčem vyhrkla: „Píšou o nás pomluvy na internetu, a tak nezbývá než zemřít. “

Tohle se stalo myslím v roce 2002 a ty dvě se chovaly, jako kdyby to o nich říkali někde v televizi. Policajti si s tím nevěděli moc rady, a tak jim nakonec řekli jen pár chlácholivých slov a odtáhli je pryč. Když jsem pak nakoukl do toho jejich stanu, tak tam měly pohřební destičky svých matek a polštářky pod kolena. Na těch tam prý v kleče čekaly, až si pro ně přijde smrt.

Docela strašidelná byla také projížďka lesem po prefekturální silnici číslo 71. Šla tam taková podivná dvojice - postarší chlápek v obleku a mladá holka v červených šatech. Když jsem kolem nich projížděl, viděl jsem, jak ji ten chlápek bere za ruku a táhne ji do toho lesa. Hned jak to šlo, otočil jsem auto a vrátil se tam. Nikdo tam už ale nebyl.

Poslední zážitek, o který se s vámi dnes podělím, se týká přímo mé práce. Jednoho dne mi zavaloli z vydavatelství, že chtějí rozhovor s nájemným vrahem.

„No jistě, žádný problém, “ odpověděl jsem.

Normálně se rozhovory dělají v redakci nebo v nějaké kavárně, ale tentokrát po mně chtěli, abych ho udělal v autě. Nasednul jsem tedy já, ještě jeden redaktor a ten vrah do auta a jeli jsme směrem k lesu Aokigahara.

Tomu vrahovi bylo myslím 37 let. V ten den měl oblečený černý kabát. Výškou moc nevyčníval. Počítám, že měřil takových 170 centimetrů. Vzpomínám si, že měl taky takový strašně upřený pohled.

Postupně mi vysvětloval, jak to chodí u něj v práci. Říkal, že je jakuzák, který unáší lidi, co dělaj trochu problémy. Ty pak mučí, případně zabíjí. Když mi tohle všechno vysvětlil, dal mi kvízovou otázku.

„Jak myslíš, že těm lidem rozvazuju jazyk? “

„To nevim, “ odpověděl jsem.

„Z rukou, nohou, nebo z jakýkoli jiný části těla jim odříznu kus masa a pak ho před nima jím. Ještě jsem nenašel nikoho, kdo by se z toho nepodělal a nemluvil. “

„Aha, “ zamumlal jsem vyděšeně.

„Víš,“ pokračoval, „platí, že na některý lidi se nešahá. Týka se to třeba dětí nebo manželek jakuzáků. Z těch si ale také často zobnu. “

„Cože?! “  vyjekl jsem.

Po chvíli jsme se zastavili na jídlo. Vrahoun si poručil nudle jakisoba.

Když mu je přinesli, kolega povídá: „To vypadá dobře! “

„Tak ty máš rád nudle jakisoba? “ poznamenal se zaujetím zabiják, načež nabral plnou hrst těch nudlí, dal mu je před obličej a přikázal: „Žer! “

„Ale ne, to je dobrý, “ odvětil mu na to s úsměvem můj kolega.

Zabiják se ale nenachal odbýt a zopakoval: „Žer! “

„Ne, opravdu děkuju, “  odpověděl už s o něco menším úsměvem kolega.

Nakonec to dopadlo tak, že si tam před něj klekl a jedl mu ty nudle z ruky.

Když jsme odtamtud odešli, myslel jsem, že tím to pro mě končí, ale přišlo na řadu focení. Kolega dostal  úžasný nápad, že mě vyfotí v okamžiku, kdy mě ten jakuzák bude vraždit. Samozřejmě jen na oko. Postavili jsme tedy opodál foťák a já se pak jen s hrůzou díval, jak mě ten vrahoun obchází, aby mě mohl zezadu škrtit. Jakmile se do toho pustil, myslel jsem, že je po mně. Vůbec mi nepřipadalo, že to dělá jen na oko. Dusil jsem se a sípal. Když s tím přestal, tak o mně ještě podrážděně prohlásil, že takovýho přecitlivělýho ubožáka viděl snad poprvý v životě.

Na úplný závěr padla řeč na to, jestli se takový člověk, jako je on, vůbec nečeho bojí. Řekl mi, že se bojí duchů.

To mě zaujalo a hned jsem se zeptal: „To se bojíte určitě duchů těch, které jste sám zabil, že? “

„Ne, duchů těch srábotků se nebojim. “

„Tak čeho se bojíte? “ pokračoval jsem ve vyptávání.

„Takovýho toho obrovskýho bílýho ducha, kterýho pořád někde vidim. Toho se bojim.“

„Aha,“ řekl jsem už jen stroze.

Pátral jsem po tom, co ten člověk dneska dělá a zjistil jsem, že byl zatčen za pokus o převoz čínských středoškolaček. Myslím, že ho čeká pár let v chládku. Celý ten rozhovor, který jsme s ním tenkrát udělali, byl už hodně přes čáru, a tak se od jeho vydání nakonec upustilo. Jsem proto rád, že jsem vám ho dnes mohl  alespoň převyprávět.

Stránky pořadatelů (OKOWA)