Šampionát OKOWA: kvalifikace v Tokiu
Já pocházím z Mijakodžimy, jednoho ostrova v prefektuře Okinawa a jak asi víte, na Okinawě působí šamanky juta. Má babička je přímým potomkem jedné z nich a už od mala mě často vodila na místa, kde prováděla rituální očistu nebo komunikovala s dušemi mrtvých.
Na Mijakodžimě je dost zvláštních míst, nebo lépe řečeno dost takových míst, která jako kdyby vypadla z nějakého divného seriálu. Je tam například takové městečko, prý nejstarší z těch, co tam můžete najít. U jeho vchodu stojí brána torii, na který jsou pověšený kosti kráv. Takových bran tam je ještě několik. Těmito branami se prý může projít jen jednou za čtyři roky. Normálně jimi totiž procházejí bohové. Když pak tedy nadejde chvíle, kdy se tam dá projít, lidi z toho městečka nejdou do práce ani do školy a jdou přímo tam. Má babička u toho také vždycky je. Téměř celý den tam stojí u té brány, na hlavě má takovou listu podobnou přilbu a modlí se.
Já mám v krvi to samé co ona a už od mala se často střetávám s věcmi, které nejsou z tohoto světa. Když mě například přivedla na jedno z tamtěch míst, viděl jsem tam muže, který měl celou horní polovinu těla v plamenech. Když jsem s ní byl v jednom rozpadlém domě, viděl jsem, jak tam ze zdí vylejzají ruce a nohy. Tohle jsem zažíval téměř každý den a už jsem toho měl opravdu dost. V pubertě tyhle schopnosti navíc ještě zesílily a v době, když jsem byl na střední škole, jsem se setkal s tím nejděsivějším, co jsem kdy zažil. Dodnes z toho mám trauma.
Tehdy se řešilo, co budu v životě dál dělat, ale moc dobře to neprobíhalo. Protože se věnuju hudbě, tak jsem chtěl mít i takové zaměstnání, ale to se mámě vůbec nelíbilo a pořád jsem se s ní kvůli tomu hádal. Ona mě vychovávala sama a toužila po tom, abych se stal učitelem. Pořád mě tahala někam na doučování. Já jsem ale nic takového nechtěl dělat, a tak to u nás bylo stále na ostří nože. Nakonec jsme se pohádali tak, že jsme spolu nepromluvili celý týden.
Po tak dlouhé době jsem se rozhodl, že si s ní o všem vážně promluvím. Když jsem se pak asi ve dvě hodiny ráno vrátil domů, tak i když jsem věděl, že už bude nejspíš spát, namířil jsem si to do jejího pokoje. Ten má máma uspořádaný tak, že má na pravé straně toaletní stolek a vzádu postel. Když jsem k ní vešel, překvapivě ještě nespala a seděla právě u toho stolku.
„Celý týden jsme si nic neřekli. Promluvme si,“ řekl jsem.
Ona má slova ale naprosto ignorovala a vůbec mi neodpověděla. Tohle mě pěkně vytočilo, a tak jsem začal křičet a házet po ní věci, který byly kolem. Nejdřív to byly papírový kapesníky, pak i krabice od nich. Přesto jsem z ní nedokázal dostat žádnou reakci. Zabouchl jsem proto dveře a vrátil se k sobě.
Ve svém pokoji jsem si ale znovu uvědomil, že to její mlčení je pro mě absolutně nepřijatelný, a tak jsem k ní vtrhnul ještě jednou a zakřičel: „Neříkal jsem snad, že si s tebou chci promluvit?!“
Ona tam ale dál seděla u toho svého stolku a nevydala ze sebe ani hlásku. Tohle už je nějaký divný, pomyslel jsem si. Přemýšlel jsem, co se děje a mé oči přitom těkaly sem a tam. Náhle se ale můj zrak zastavil na posteli, která byla vzadu. Ležela tam moje spící máma.
Cože? To není možný, proběhlo mi v ten okamžik hlavou. Nebyl jsem si jist, co se vlastně děje a musel jsem se jít uklidnit k sobě do pokoje. Jen co se ale za mnou zaklaply dveře, začalo mi to všechno docházet. Znovu jsem se vrátil do mámina pokoje, abych se o všem přesvědčil. Není pochyb, pomyslel jsem si. Ta věc, která seděla u toho toaletního stolku, nebyla moje máma, ale duch, kterého jsem díky svým schopnostem viděl. Moje máma spala celou dobu tam vzádu v posteli. Když jsem si tohle všechno uvědomil, celý jsem se rozklepal.
V tu chvíli jsem o svou mámu dostal také hrozný strach a rozhodl se jí nějak pomoc. Přitisknul jsem se proto ke zdi a pomalu se k ní sunul. Celou tu dobu jsem měl hlavu sklopenou dolu. Instinkt mi totiž velel, že se ani jednou nesmím podívat do tváře té věci, jež se odrážela v zrcadle toaletního stolku na druhé straně pokoje. Když jsem se pak dostal k mámě a zkoušel s ní zatřást, vůbec se neprobouzela. Tohle ve mně vyvolalo ještě větší strach a já se musel vrátit zpátky k sobě do pokoje. Tam jsem se celý třásl a říkal si jen, že jí musím nějak pomoc.
Přiběhnul jsem tedy za ní zpátky do pokoje. Ona tam stále ležela v té své posteli, zatímco ta věc seděla mlčky vedle. Říkal jsem si, že pokud skutečně něco neudělám, dopadne to určitě špatně. V tu chvíli jsem si vzpomněl na svou babičku, šamanku, ke které to od nás trvá pět až deset minut na kole. Netrvalo dlouho a já se rozhodl za ní jet a nechat si od ní nějak pomoc. Rychle jsem se oblékl a vyřítil se do předsíně. Když jsem otevřel dveře, moje máma se zrovna vrátila domů.
Když jsem ji tam viděl stát, tak se mi z toho úplně podlomily nohy a já se s ránou zřítil k zemi. Byl jsem z toho naprosto bez sebe. Potom, co jsem se dal trochu dohromady, mi řekla, že byla až do rána se svými kolegy na večírku a domů se vrátila taxíkem. Když jsem jí vyložil, co se stalo, tak se strašně vyděsila. Hned jsme se šli podívat k ní do pokoje, ale tam už nikdo nebyl.
Řekli jsem o tom samozřejmě i babičce a požadali ji, aby u nás provedla vymítání. Ona nám v tom vyhověla, za což jsme byli strašně rádi. Pak se ale s babičkou začaly dít dost divné věci. Noc co noc chodila někam ven, když jsem se u ní večer zastavil, bez hnutí tam stála s do běla natřeným obličejem a rudou rtěnkou na rtech. Nakonec jednoho dne vyběhla s takovým podivným křikem z domu a srazila se s cyklistama, kteří se právě účastnili závodu v triatlonu na Mijakodžimě. Nezemřela přitom, ale upadla do kómatu, z něhož se dodnes neprobrala.
Je otázkou, zda to, co se stalo, bylo dílem bohů, nebo duchů. Já osobně tento strašidelný příběh moc rád nemám, ale nějak jsem se přemohl vám ho převyprávět. Budu rád, když se vám bude jednou v životě hodit.