Džunnosuke Jonesaka - Pán se skejtem
Japonský skater Džunnosuke Jonesaka vypustil do světa svůj nový street part, který natočil těsně před svými 40. narozeninami. Při této příležitosti s ním udělal server VHSMAG rozhovor, ve kterém se rozpovídal nejen o samotném partu, ale také o tom, co ho přivedlo ke skejtování, o skateboardingu v Japonsku, o době, kdy jezdil za Menace a dalších zajímavých věcech.
Nejdříve nám řekni něco o tom, jak ses dostal ke skejtování.
Začalo to tím, že jsem zkoušel jezdit na takovým tom skejtu pro děti, který se prodává v obyčejném obchoďáku. To bylo někdy kolem druhé nebo třetí třídy základní školy. S kamarádama jsme na něm jezdili z kopce a zkoušeli, jak dlouho se na něm udržíme. Když jsem se ale koncem třetího ročníku stěhoval, tak jsem o něj přišel a na skejt jsem asi na celý rok úplně zapomněl. Pak se ale jednou objevil můj starší bratr (Šinnosuke Jonesaka) a jeho spolužák se skutečným skejtem. Hned jsem ho chtěl mít taky. Vymámil jsem od rodičů peníze a šel jsem s bratrem do tehdejšího skateshopu Violent Grind v Šimokitazawě. Vybíral jsem podle designu desky a vůbec mě nezajímalo od jaké to je firmy. Nakonec jsem koupil pro model Jeffa Grossa od Santa Cruz. Čili, skutečně jsem začal jezdit až někdy v říjnu v pátý třídě základní školy.
Kdy jsi zhruba začal jezdit na známém spotu Džabuike v Šindžuku?
Na Džabuike jsem začal chodit zhruba rok potom, co jsem začal skejtovat. Tehdy vycházel skejtový časopis Ollie, ve kterém byl článek o Centrálním parku v Šindžuku, a tak jsem se dozvěděl o Džabuike. To bylo ještě předtím, než jsem nastoupil na nižší střední školu.
Takže na Džabuike to bylo poprvé, kdy jsi přišel do kontaktu se skejtovou komunitou?
Jo, přesně tak. Všichni tam jezdili strašně hustě a já jsem ze začátku neměl odvahu tam s nima jezdit a jen jsem seděl a očumoval. (smích) Slidoval jsem tam pak jan na takovým malým obrubníku, který byl na kraji. Ale s tím, jak jsem tam začal často chodit, jsem se s nima dal postupně do řeči a začal s nima skejtovat.
Jaký skater tě tehdy ovlivnil?
Tehdy to byl určitě Satoši Kawamura a Kijokazu Koreiši. A bezpochyby také Haččaki. Když jsem se stal lokálem na Džabuike, tak tam začal Haččaki taky chodit. Od té doby jsme jezdili často spolu. Také jsme skejtovali v Takaidu. Byl to on, kdo mě a mého bratra naučil backside ollie v rádiusu. Dělal triky jako kickflip grab nebo 360 flip tail grab dřív, než kdokoli jiný.
V devadesátých letech se hodně skaterů orientovalo buď na streetový, nebo parkový ježdění. Jak ses naučil jezdit street i parky?
Chtěl jsem umět jezdit všude. Myslím si, že důležitým faktorem pro tuhle schopnost byli lidé, se kterými jsem skejtoval a prostředí, kde jsem skejtoval. Tehdy, když byl ještě skateshop California Street ve mestě Hačiódži, tak jeho majitel Fudžiwara postavil na trochu odlehlém místě takový DIY skatepark s různýma překážkama. Tam pořádal pravidelně závody, organizoval turné apod. Já a bratr jsme se těhle akcí často účastnili. Z toho důvodu jsem často jezdil i na překážkách v parku. Bylo pro mě přirozený skejtovat v mini, na skočkách apod. Také Toru Jošida postavil v parku Kinuta pod nadchodem minirampu. Tam jsem také pořád jezdil. V minulosti nebyl street skateboarding tak rozvinutý, jako je tomu dnes, a tak jsem se přirozeně naučil jezdit na překážkách.
Skejtoval jsi dřív často se svým bratrem?
Jo. On je sice starší jen o dva roky, ale v mládí je takovýto věkový rozdíl dost znát. Proto věděl dřív, jak se co dělá a jeho ollie bylo už v té době strašně vysoký. Chodili jsme všude spolu a protože dřív nebyly pořádně žádný skateparky, stavěli jsme si vlastní překážky. Jednou jsme postavili skočku, kterou jsme chtěli všem ukázat a skejtovat na ní. Přestože to od stanice Meidaimae k Šindžuku trvá na skejtu alespoň 40 minut, my jsme ji jak blbci naložili na skejty a celou věčnost ji tam táhli. (smích) Po skejtování jsme ji schovávali do křoví v Centrálním parku v Šindžuku, ale hned nám ji vždycky odtáhli. (smích) Tehdy jsme s bráchou jezdívali na skejtu na různá místa. Kromě Šindžuku jsme od nás z Meidaimae jezdívali třeba do parku Komazawa nebo Takaida a jednou jsme dokonce jeli až do Kórakuen. (smích)
Potom se na Džabuike zformoval skejtový tým New Type, že? Jak k tomu došlo?
New Type dali dohromady skejťáci z Hačiódži, z parku Komazawa a z Šindžuku. Lupin, Kanpo a Odačči byli všichni jezdci týmu California Street. Do California Street a na závody mě poprvé vzal můj bratr, který také přivedl asi 20 skaterů z Hačiódži na Džabuike. Tohle mělo velký vliv na další události. Všichni jsme spolu začali jezdit na Džabuike a zanedlouho byl zformován New Type. Takže se dá říct, že můj bratr zapříčinil jeho zformování.
Pak v roce 1991 vzniklo v Japonsku první skejtový video „Defeat“ od skejtovýho týmu.
Jo, to je pravda. Lupin a Toru dělali všechno, od natáčení až po střih. Pamatuju si, že Lupin, Toru a Kanpo ani nespali a noc co noc to video stříhali ve střižně Apollo ve městě Fučú v Tokiu.
Po tomhle debutu v roce 1991 vyšla hned další videa, a to konkrétně „Phackable People“ v roce 1992 a „Little Phat“ v roce 1993. To jste natáčeli každý den?
Jo, pořád jsme točili. Zvlašť když jsme zkoušeli nějaký nový trik. Udělali jsme video a z peněz, které jsme z toho měli, jsme si postupně pořizovali lepší a lepší vybavení. Bylo to opravdu jak „cesta z ghetta nahoru“. Když jsme měli na videu vlastní part, tak jsme za to pak dostávali zaplaceno. Myslím, že Toru dělal učetnictví a spravoval finance... (smích) Šéfem New Type byl Lupin, ale centrálním pilířem toho všeho byl Toru. Myslím si, že kdyby nebyl Toru a Lupin, tak by nebyl ani New Type.
Pak vyšlo slavný video „TOKYO 95“. Jak probíhalo jeho natáčení?
Probíhalo to stejně jako předtím. Skejtovali jsme a natáčeli. Tehdy se ještě tolik nevyhazovalo, a tak jsme každý den točili v centru. Stejně jako v době, kdy jsme skejtovali na Džabuike, jsme byli na spotu téměř vždy jako první a vraceli se jako poslední. (smích) Hrotili jsme to jako úplný magoři. Myslím si, že právě z tohoto důvodu jsme dokázali pořídit tolik záběrů. Po natáčení jsme všichni z New Type šli na jídlo, ale protože jsem byl tehdy ještě na nižší střední škole a neměl jsem tolik peněz, tak mi každý starší člen týmu přispíval 100 jeny, abych se mohl vůbec najíst. Všichni mi takhle pomáhali a opravdu mohu říct, že jsme jako tým drželi pohromadě. Když se ale vrátím k tématu, tak v té době byl spot v Akihabaře srovnatelný s Džabuike. Byla to jeho zlatá doba. Hirotaka Akaguma a Šin Okada tam tehdy dávali strašný technický bomby.
Tehdy k New Type vzniknul i dceřiný tým Flower a navíc vycházel videomagazín Candy, takže skejťáci na různých místech v Japonsku měli přehled, co se děje v hlavním městě. Mimochodem, jaká byla odezva na „TOKYO 95“?
Něco málo se ke mně doneslo, ale já jsem už v tu dobu měl obrácenou pozornost k dalšímu projektu. Tehdy jsme neměli internet, takže bylo těžký se dostat k reakcím od lidí. Nicméně video se docela prodávalo, a tak se to asi lidem líbilo. Po tomhle videu nás začli zvát na dema. Ozvali se ze skateparku B7 v prefektuře Mie a z dalších míst.
Je pravda, že díky „TOKYO 95“ si začal jezdit za Menace?
Jo, je to pravda. Lupin tehdy studoval v Americe. V době, kdy jsem tam za ním přijel, k němu chodili na byt skateři jako Mike York, Gino Perez nebo Weston Correa a on těmhle lidem ukazoval naše videa. „TOKYO 95“ se nějak dostalo až k zakladateli Menace Kareemu Campbellovi. Jednoho dne, když byl Kareem na turné Droors v Japonsku, ho Koreiši přitáhl na spot v Akihabaře. Měl u sebe přívěsek Menace. Já, Koreiši a Kareem jsme pak šli stranou a Kareem mi v tu chvíli nabídnul, ať se přidám k Menace. Neváhal jsem. (smích)
Jaké jsi měl v tu chvíli pocity?
Říkal jsem si: „Jó! Můj oblíbenej skater Kareem přišel za mnou a dává mi přívěsek Menace!“ Tehdy jsem poslouchal hodně hip hop a oblečení, které Kareem nosil, bylo přesně podle mýho gusta. Nezavázaný tkaničky, široký kalhoty apod. Nedalo se vůbec pochybovat. (smích) Nejdříve jsme o tom jen mluvili, ale pak jsem letěl do LA a uzavřel jsem formalní smlouvu. Dostával jsem i plat. Díky tomu jsem mohl letět do LA bez peněz a jen jsem si pak vybíral z tamního účtu.
Menace crew byla známá tím, že tam byli všichni dobrý kámoši. Určitě tě vřele přivítali, že?
Jo, všichni mě přivítali s nadšením. Lidi z Menace jeli v gangsta stylu a mezi všemi tam byly opravdu silný pouta. To byla jěště doba, kdy Paul Rodriguez nebyl v týmu. Potom se Menace přejmenovalo na City Stars. Tehdejší Kareemův koncept byl takový, že z toho chtěl udělat mezinárodní tým. Z toho důvodu jsem byl v týmu já a ještě jeden skater z Evropy.
Máš nějakou úchvatnou vzpomínku z dob Menace a City Stars?
Ještě teď si pamatuji, jak jsem s Paulem, který byl čerstvým členem týmu, skejtoval kolem skladiště City Stars. Vracel všechny flip-in triky na zídkách. Mám také pěkný vzpomínky na natáčení v LA. Já, Devine Calloway a Javier Nunez jsme tehdy přespávali doma u kameramana a pak jsme chodili natáčet. Byly to skvělý zážitky.
Co ses během té doby naučil?
Člověk musí umět mluvit anglicky. To byla ta největší překážka.
Ale u City Stars jsi měl svůj pro model, že?
Nebylo to úplně standardní, ale Kareem usoudil, že už bych měl být profík, když jsem v týmu tak dlouho, a tak jsem dostal svůj pro model. Samozřejmě jsem od té doby dostával k platu ještě bonusy.
Jaké sis odnesl dojmy z doby, kdy jsi skejtoval v LA - centru skateboardingu?
Ještě předtím, než jsem byl u Menace a City Stars, jsem s Lupinem v LA párkrát natáčel. Být v LA znamená, že skejtuješ často na místech, která znáš z videí a běžně tam potkáváš top jezdce, jako je třeba Guy Mariano. Lupin mě s nimi seznamoval a pak jsme spolu skejtovali. Jezdili jsme na spoty, který jsem měl zanedlouho najetý. Dostával mě typický styl Američanů, kdy bez nějakého rozvičování dělali ty největší vraždy. Tehdy jsem se v LA opravdu naučil, jak dělat triky na zídkách. Zaskočilo mě také to, jak jsou ve skutečnosti některý spoty špatný na ježdění. Například ve skvělém videu "20 Shot Sequence", které vyšlo ještě v době VHS kazet, má Kareem svůj part, ve kterém dělá první sérku na spotu, kde je povrch neskutečně hrubej.
Jak pak došlu k tomu, že jsi přešel ke Cliché?
Firma City Stars bohužel skončila. Po období bez sponzora jsem přešel ke Cliché. Už dlouhou dobu jsem byl dobrý kamarád s JB Gilletem, a tak to šlo hladce. Byl jsem pozván do francouzského Lyonu, kde jsem přespával v domě samotného šéfa Jeremie Daclina nebo v Cliché Housu a pak jsem chodil natáčet. Po natáčení jsme si v Cliché Housu dělali k jídlu těstoviny, pařili hry a hráli hazard. Nejvíc super byl JB a Lucas Puig. V té době jsem nejedl vepřové a hovězí maso, a tak pokaždé, když jsem šli na večeři, mi ve francouzsky psaném menu vedle sedící Lucas prstem ukázal na nějaké zeleninové jídlo a řekl: „Hele, v tomhle není žádný maso!“ Nebyl to jen skateboarding, v čem byli ti dva skvělí.
Tehdy jsi byl s Cliché také na turné, že?
Jo, byl. Měli jsme dvě dodávky a objeli 10 měst ve Francii. To turné bylo sponzorovaný pivovarem, takže jsme mohli vypít tolik piva, kolik jsme chtěli. Za den jsem navštívili několik měst, a tak byl přesun mezi nimi zároveň naším odpočinkem. Když jsem během cesty usnul s hlavou opřenou o okýnko, tak mi někdo prostě podal polštář. Všichni byli strašně milí. Já anglicky téměř neumím a když člověk jezdí ve Francii po malých městech, tak se někdy nedomluví ani anglicky. Byly situace, kdy jsem vůbec něvěděl co mám dělat. Všichni z týmu mi v takovýchto chvílích pomáhali a jen díky tomu se to dalo zvládnout. Mým nástrojem komunikace byl každopádně můj skateboard.
Toužil jsi po tom, natočit ve Francii nějaký pořádný záběry?
Chtěl jsem ze sebe vydat maximum jako japonský skater. Na turné měli ale všichni pohodičku. Během odpoledne se vstalo, vypila se káva, pak se šlo na nákupy apod. Než se šlo jezdit, tak si všichni dělali vlastní věci. Když jsme se pak sešli a společně šli na spot, tak někdo jezdil a natáčel a někdo místo toho dělal úplně jiné věci. Byl tam dokonce jeden skater, který si místo ježdění sednul daleko od nás a psal si básně. Protože to bylo všechno v takovémto svobodném duchu, tak jsem mohl jezdit bez nějakého velkého přetěžování. Zkoušel jsem jezdit i na spotech, kde to vypadalo, že nic nepadne. Začal jsem něčím jednodušším a pak jsem zkoušel, co by tam dál šlo udělat. Když tohle děláte, tak se občas najde něco dobrého. I když to trvá, než to vrátíte, tak se kvůli tomu nikdo netváří otráveně. Tohle je společný všem skejťákům. Mohl jsem tak natáčet v tom nejlepším prostředí a jsem za to velmi vděčný.
Přesuňme se teď k tvému novému partu. Co tě přimělo ho natočit?
Když jsem se ohlížel za svou dráhou , tak jsem si uvědomil, že od videa „Get Up Stunt Up“ pro Nesta z roku 2010 jsem nepřišel s žádným pořádným partem. To byl asi ten hlavní podnět. Ať jde o sport nebo hudbu, hráč musí být stále fresh. Proto jsem si vždy říkal, že musím každé dva roky vydat alespoň jeden full part. Já jsem ale už pět let nepřišel s žádným. Závody jsem také nejezdil. To znamená, že existuje asi hodně mladých skaterů, kteří vůbec neznají můj skateboarding. Já jsem se proto rozhodnul jim ho ukázat. S blížící se čtyřicítkou jsem si řekl, že něco předvedu. Chtěl jsem všem ukázat, že jsem "STILL ALIVE".
Jak dlouho trvalo natáčení?
Po práci jsem na spotech natáčel po jednom triku. Opravdu jsem začal natáčet ale až loni kolem léta. To znamená, že to trvalo necelý rok.
Jakého triku si z tvého partu nejvíc ceníš?
Bude to znít otřepaně, ale asi to bude last trick. Když se na něco zaměříte a děláte to pořádně, tak tomu porozumíte, pocítíte něco nového a otevřou se vám tak další dveře. Když neděláte věci do hloubky, tak vám takovéto oblasti zůstanou skryty. Tím, že jsem se do toho dokázal opřít, jsem opět posunul hranice svých možností. Chtěl jsem tentokrát zkusit nějaký nový trik, nebo už jednou dělaný trik, který by byl ale něčím jiný. Nechtěl jsem jen změnit spot, kde bych natočil trik, který umím. Na turné, kdy se jezdí od jednoho spotu k druhému, to je v pořádku, ale v tomto partu jsem na to šel různě metodou pokusu a omylu. Kdybych to měl přirovnat k hudbě, tak je to jako rozdíl mezi freestylováním a tvorbou skladby na album.
A vyšly z toho nakonec ty comba, že?
Bylo hodně triků, které jsem chtěl natočit, a tak jsem často vyrážel jen já a kameraman. Nemrhal jsem časem jen tak někdě se skejtem, ale měl jsem jasně dané triky a spoty, kam jsem rovnou jezdil točit.
Od videa „TOKYO 95“ uplynulo už více jak dvacet let a ty máš teď čtyřicítku na krku. Sám už asi také cítíš, že na tom nejseš tělesně tak dobře jako před lety, a tak by mě zajímalo, jak si udržuješ své skills.
Od pětatřiceti se obsah vody v těle člověka snižuje a klouby hned tuhnou, a tak se vždy po skejtování a před spaním protahuju. Myslím si ale, že tohle nebude klíč k udržení mých skills. Klíčem bude asi to, že mám rád skejtování více než ostatní. Protože jsem dříve mohl skejtovat každý den, tak se občas stávalo, že jsem neměl motivaci jezdit, ale teď, když je můj čas omezený, mám na to stále chuť. Chci prostě jen dál jezdit.
Na závěr nám řekni, jaké jsou tvé vyhlídky do budoucna.
Skateři v mém věku zakládají tým nebo spouští novou značku, ale já o takovéto věci až takový zájem nemám. Zajímalo by mě, do kolika let dokážu ještě aktivně jezdit. Nechci se toho zuby nehty držet, ale chtěl bych dokázat dál stát v čele. Mám pocit, že tohle je mé poslání. Dělám pro to každý den vše. Myslím, že těch pár jezdců mé generace se všichni s tímhle potýkají. Kazuki Tatemoto (ročník 1976) stále jezdí závody. To je fakt úžásný, že? V tomto smyslu opravdu respektuji lidi, jako jsou Kazu (1967) ve fotbale nebo Ičiró (1973) v baseballu. Já hodlám dál naplno skejtovat!
Nejdříve nám řekni něco o tom, jak ses dostal ke skejtování.
Začalo to tím, že jsem zkoušel jezdit na takovým tom skejtu pro děti, který se prodává v obyčejném obchoďáku. To bylo někdy kolem druhé nebo třetí třídy základní školy. S kamarádama jsme na něm jezdili z kopce a zkoušeli, jak dlouho se na něm udržíme. Když jsem se ale koncem třetího ročníku stěhoval, tak jsem o něj přišel a na skejt jsem asi na celý rok úplně zapomněl. Pak se ale jednou objevil můj starší bratr (Šinnosuke Jonesaka) a jeho spolužák se skutečným skejtem. Hned jsem ho chtěl mít taky. Vymámil jsem od rodičů peníze a šel jsem s bratrem do tehdejšího skateshopu Violent Grind v Šimokitazawě. Vybíral jsem podle designu desky a vůbec mě nezajímalo od jaké to je firmy. Nakonec jsem koupil pro model Jeffa Grossa od Santa Cruz. Čili, skutečně jsem začal jezdit až někdy v říjnu v pátý třídě základní školy.
Kdy jsi zhruba začal jezdit na známém spotu Džabuike v Šindžuku?
Na Džabuike jsem začal chodit zhruba rok potom, co jsem začal skejtovat. Tehdy vycházel skejtový časopis Ollie, ve kterém byl článek o Centrálním parku v Šindžuku, a tak jsem se dozvěděl o Džabuike. To bylo ještě předtím, než jsem nastoupil na nižší střední školu.
Takže na Džabuike to bylo poprvé, kdy jsi přišel do kontaktu se skejtovou komunitou?
Jo, přesně tak. Všichni tam jezdili strašně hustě a já jsem ze začátku neměl odvahu tam s nima jezdit a jen jsem seděl a očumoval. (smích) Slidoval jsem tam pak jan na takovým malým obrubníku, který byl na kraji. Ale s tím, jak jsem tam začal často chodit, jsem se s nima dal postupně do řeči a začal s nima skejtovat.
Jaký skater tě tehdy ovlivnil?
Tehdy to byl určitě Satoši Kawamura a Kijokazu Koreiši. A bezpochyby také Haččaki. Když jsem se stal lokálem na Džabuike, tak tam začal Haččaki taky chodit. Od té doby jsme jezdili často spolu. Také jsme skejtovali v Takaidu. Byl to on, kdo mě a mého bratra naučil backside ollie v rádiusu. Dělal triky jako kickflip grab nebo 360 flip tail grab dřív, než kdokoli jiný.
V devadesátých letech se hodně skaterů orientovalo buď na streetový, nebo parkový ježdění. Jak ses naučil jezdit street i parky?
Chtěl jsem umět jezdit všude. Myslím si, že důležitým faktorem pro tuhle schopnost byli lidé, se kterými jsem skejtoval a prostředí, kde jsem skejtoval. Tehdy, když byl ještě skateshop California Street ve mestě Hačiódži, tak jeho majitel Fudžiwara postavil na trochu odlehlém místě takový DIY skatepark s různýma překážkama. Tam pořádal pravidelně závody, organizoval turné apod. Já a bratr jsme se těhle akcí často účastnili. Z toho důvodu jsem často jezdil i na překážkách v parku. Bylo pro mě přirozený skejtovat v mini, na skočkách apod. Také Toru Jošida postavil v parku Kinuta pod nadchodem minirampu. Tam jsem také pořád jezdil. V minulosti nebyl street skateboarding tak rozvinutý, jako je tomu dnes, a tak jsem se přirozeně naučil jezdit na překážkách.
Skejtoval jsi dřív často se svým bratrem?
Jo. On je sice starší jen o dva roky, ale v mládí je takovýto věkový rozdíl dost znát. Proto věděl dřív, jak se co dělá a jeho ollie bylo už v té době strašně vysoký. Chodili jsme všude spolu a protože dřív nebyly pořádně žádný skateparky, stavěli jsme si vlastní překážky. Jednou jsme postavili skočku, kterou jsme chtěli všem ukázat a skejtovat na ní. Přestože to od stanice Meidaimae k Šindžuku trvá na skejtu alespoň 40 minut, my jsme ji jak blbci naložili na skejty a celou věčnost ji tam táhli. (smích) Po skejtování jsme ji schovávali do křoví v Centrálním parku v Šindžuku, ale hned nám ji vždycky odtáhli. (smích) Tehdy jsme s bráchou jezdívali na skejtu na různá místa. Kromě Šindžuku jsme od nás z Meidaimae jezdívali třeba do parku Komazawa nebo Takaida a jednou jsme dokonce jeli až do Kórakuen. (smích)
Potom se na Džabuike zformoval skejtový tým New Type, že? Jak k tomu došlo?
New Type dali dohromady skejťáci z Hačiódži, z parku Komazawa a z Šindžuku. Lupin, Kanpo a Odačči byli všichni jezdci týmu California Street. Do California Street a na závody mě poprvé vzal můj bratr, který také přivedl asi 20 skaterů z Hačiódži na Džabuike. Tohle mělo velký vliv na další události. Všichni jsme spolu začali jezdit na Džabuike a zanedlouho byl zformován New Type. Takže se dá říct, že můj bratr zapříčinil jeho zformování.
Pak v roce 1991 vzniklo v Japonsku první skejtový video „Defeat“ od skejtovýho týmu.
Jo, to je pravda. Lupin a Toru dělali všechno, od natáčení až po střih. Pamatuju si, že Lupin, Toru a Kanpo ani nespali a noc co noc to video stříhali ve střižně Apollo ve městě Fučú v Tokiu.
Po tomhle debutu v roce 1991 vyšla hned další videa, a to konkrétně „Phackable People“ v roce 1992 a „Little Phat“ v roce 1993. To jste natáčeli každý den?
Jo, pořád jsme točili. Zvlašť když jsme zkoušeli nějaký nový trik. Udělali jsme video a z peněz, které jsme z toho měli, jsme si postupně pořizovali lepší a lepší vybavení. Bylo to opravdu jak „cesta z ghetta nahoru“. Když jsme měli na videu vlastní part, tak jsme za to pak dostávali zaplaceno. Myslím, že Toru dělal učetnictví a spravoval finance... (smích) Šéfem New Type byl Lupin, ale centrálním pilířem toho všeho byl Toru. Myslím si, že kdyby nebyl Toru a Lupin, tak by nebyl ani New Type.
Pak vyšlo slavný video „TOKYO 95“. Jak probíhalo jeho natáčení?
Probíhalo to stejně jako předtím. Skejtovali jsme a natáčeli. Tehdy se ještě tolik nevyhazovalo, a tak jsme každý den točili v centru. Stejně jako v době, kdy jsme skejtovali na Džabuike, jsme byli na spotu téměř vždy jako první a vraceli se jako poslední. (smích) Hrotili jsme to jako úplný magoři. Myslím si, že právě z tohoto důvodu jsme dokázali pořídit tolik záběrů. Po natáčení jsme všichni z New Type šli na jídlo, ale protože jsem byl tehdy ještě na nižší střední škole a neměl jsem tolik peněz, tak mi každý starší člen týmu přispíval 100 jeny, abych se mohl vůbec najíst. Všichni mi takhle pomáhali a opravdu mohu říct, že jsme jako tým drželi pohromadě. Když se ale vrátím k tématu, tak v té době byl spot v Akihabaře srovnatelný s Džabuike. Byla to jeho zlatá doba. Hirotaka Akaguma a Šin Okada tam tehdy dávali strašný technický bomby.
Tehdy k New Type vzniknul i dceřiný tým Flower a navíc vycházel videomagazín Candy, takže skejťáci na různých místech v Japonsku měli přehled, co se děje v hlavním městě. Mimochodem, jaká byla odezva na „TOKYO 95“?
Něco málo se ke mně doneslo, ale já jsem už v tu dobu měl obrácenou pozornost k dalšímu projektu. Tehdy jsme neměli internet, takže bylo těžký se dostat k reakcím od lidí. Nicméně video se docela prodávalo, a tak se to asi lidem líbilo. Po tomhle videu nás začli zvát na dema. Ozvali se ze skateparku B7 v prefektuře Mie a z dalších míst.
Je pravda, že díky „TOKYO 95“ si začal jezdit za Menace?
Jo, je to pravda. Lupin tehdy studoval v Americe. V době, kdy jsem tam za ním přijel, k němu chodili na byt skateři jako Mike York, Gino Perez nebo Weston Correa a on těmhle lidem ukazoval naše videa. „TOKYO 95“ se nějak dostalo až k zakladateli Menace Kareemu Campbellovi. Jednoho dne, když byl Kareem na turné Droors v Japonsku, ho Koreiši přitáhl na spot v Akihabaře. Měl u sebe přívěsek Menace. Já, Koreiši a Kareem jsme pak šli stranou a Kareem mi v tu chvíli nabídnul, ať se přidám k Menace. Neváhal jsem. (smích)
Jaké jsi měl v tu chvíli pocity?
Říkal jsem si: „Jó! Můj oblíbenej skater Kareem přišel za mnou a dává mi přívěsek Menace!“ Tehdy jsem poslouchal hodně hip hop a oblečení, které Kareem nosil, bylo přesně podle mýho gusta. Nezavázaný tkaničky, široký kalhoty apod. Nedalo se vůbec pochybovat. (smích) Nejdříve jsme o tom jen mluvili, ale pak jsem letěl do LA a uzavřel jsem formalní smlouvu. Dostával jsem i plat. Díky tomu jsem mohl letět do LA bez peněz a jen jsem si pak vybíral z tamního účtu.
Menace crew byla známá tím, že tam byli všichni dobrý kámoši. Určitě tě vřele přivítali, že?
Jo, všichni mě přivítali s nadšením. Lidi z Menace jeli v gangsta stylu a mezi všemi tam byly opravdu silný pouta. To byla jěště doba, kdy Paul Rodriguez nebyl v týmu. Potom se Menace přejmenovalo na City Stars. Tehdejší Kareemův koncept byl takový, že z toho chtěl udělat mezinárodní tým. Z toho důvodu jsem byl v týmu já a ještě jeden skater z Evropy.
Máš nějakou úchvatnou vzpomínku z dob Menace a City Stars?
Ještě teď si pamatuji, jak jsem s Paulem, který byl čerstvým členem týmu, skejtoval kolem skladiště City Stars. Vracel všechny flip-in triky na zídkách. Mám také pěkný vzpomínky na natáčení v LA. Já, Devine Calloway a Javier Nunez jsme tehdy přespávali doma u kameramana a pak jsme chodili natáčet. Byly to skvělý zážitky.
Co ses během té doby naučil?
Člověk musí umět mluvit anglicky. To byla ta největší překážka.
Ale u City Stars jsi měl svůj pro model, že?
Nebylo to úplně standardní, ale Kareem usoudil, že už bych měl být profík, když jsem v týmu tak dlouho, a tak jsem dostal svůj pro model. Samozřejmě jsem od té doby dostával k platu ještě bonusy.
Jaké sis odnesl dojmy z doby, kdy jsi skejtoval v LA - centru skateboardingu?
Ještě předtím, než jsem byl u Menace a City Stars, jsem s Lupinem v LA párkrát natáčel. Být v LA znamená, že skejtuješ často na místech, která znáš z videí a běžně tam potkáváš top jezdce, jako je třeba Guy Mariano. Lupin mě s nimi seznamoval a pak jsme spolu skejtovali. Jezdili jsme na spoty, který jsem měl zanedlouho najetý. Dostával mě typický styl Američanů, kdy bez nějakého rozvičování dělali ty největší vraždy. Tehdy jsem se v LA opravdu naučil, jak dělat triky na zídkách. Zaskočilo mě také to, jak jsou ve skutečnosti některý spoty špatný na ježdění. Například ve skvělém videu "20 Shot Sequence", které vyšlo ještě v době VHS kazet, má Kareem svůj part, ve kterém dělá první sérku na spotu, kde je povrch neskutečně hrubej.
Jak pak došlu k tomu, že jsi přešel ke Cliché?
Firma City Stars bohužel skončila. Po období bez sponzora jsem přešel ke Cliché. Už dlouhou dobu jsem byl dobrý kamarád s JB Gilletem, a tak to šlo hladce. Byl jsem pozván do francouzského Lyonu, kde jsem přespával v domě samotného šéfa Jeremie Daclina nebo v Cliché Housu a pak jsem chodil natáčet. Po natáčení jsme si v Cliché Housu dělali k jídlu těstoviny, pařili hry a hráli hazard. Nejvíc super byl JB a Lucas Puig. V té době jsem nejedl vepřové a hovězí maso, a tak pokaždé, když jsem šli na večeři, mi ve francouzsky psaném menu vedle sedící Lucas prstem ukázal na nějaké zeleninové jídlo a řekl: „Hele, v tomhle není žádný maso!“ Nebyl to jen skateboarding, v čem byli ti dva skvělí.
Tehdy jsi byl s Cliché také na turné, že?
Jo, byl. Měli jsme dvě dodávky a objeli 10 měst ve Francii. To turné bylo sponzorovaný pivovarem, takže jsme mohli vypít tolik piva, kolik jsme chtěli. Za den jsem navštívili několik měst, a tak byl přesun mezi nimi zároveň naším odpočinkem. Když jsem během cesty usnul s hlavou opřenou o okýnko, tak mi někdo prostě podal polštář. Všichni byli strašně milí. Já anglicky téměř neumím a když člověk jezdí ve Francii po malých městech, tak se někdy nedomluví ani anglicky. Byly situace, kdy jsem vůbec něvěděl co mám dělat. Všichni z týmu mi v takovýchto chvílích pomáhali a jen díky tomu se to dalo zvládnout. Mým nástrojem komunikace byl každopádně můj skateboard.
Toužil jsi po tom, natočit ve Francii nějaký pořádný záběry?
Chtěl jsem ze sebe vydat maximum jako japonský skater. Na turné měli ale všichni pohodičku. Během odpoledne se vstalo, vypila se káva, pak se šlo na nákupy apod. Než se šlo jezdit, tak si všichni dělali vlastní věci. Když jsme se pak sešli a společně šli na spot, tak někdo jezdil a natáčel a někdo místo toho dělal úplně jiné věci. Byl tam dokonce jeden skater, který si místo ježdění sednul daleko od nás a psal si básně. Protože to bylo všechno v takovémto svobodném duchu, tak jsem mohl jezdit bez nějakého velkého přetěžování. Zkoušel jsem jezdit i na spotech, kde to vypadalo, že nic nepadne. Začal jsem něčím jednodušším a pak jsem zkoušel, co by tam dál šlo udělat. Když tohle děláte, tak se občas najde něco dobrého. I když to trvá, než to vrátíte, tak se kvůli tomu nikdo netváří otráveně. Tohle je společný všem skejťákům. Mohl jsem tak natáčet v tom nejlepším prostředí a jsem za to velmi vděčný.
Přesuňme se teď k tvému novému partu. Co tě přimělo ho natočit?
Když jsem se ohlížel za svou dráhou , tak jsem si uvědomil, že od videa „Get Up Stunt Up“ pro Nesta z roku 2010 jsem nepřišel s žádným pořádným partem. To byl asi ten hlavní podnět. Ať jde o sport nebo hudbu, hráč musí být stále fresh. Proto jsem si vždy říkal, že musím každé dva roky vydat alespoň jeden full part. Já jsem ale už pět let nepřišel s žádným. Závody jsem také nejezdil. To znamená, že existuje asi hodně mladých skaterů, kteří vůbec neznají můj skateboarding. Já jsem se proto rozhodnul jim ho ukázat. S blížící se čtyřicítkou jsem si řekl, že něco předvedu. Chtěl jsem všem ukázat, že jsem "STILL ALIVE".
Jak dlouho trvalo natáčení?
Po práci jsem na spotech natáčel po jednom triku. Opravdu jsem začal natáčet ale až loni kolem léta. To znamená, že to trvalo necelý rok.
Jakého triku si z tvého partu nejvíc ceníš?
Bude to znít otřepaně, ale asi to bude last trick. Když se na něco zaměříte a děláte to pořádně, tak tomu porozumíte, pocítíte něco nového a otevřou se vám tak další dveře. Když neděláte věci do hloubky, tak vám takovéto oblasti zůstanou skryty. Tím, že jsem se do toho dokázal opřít, jsem opět posunul hranice svých možností. Chtěl jsem tentokrát zkusit nějaký nový trik, nebo už jednou dělaný trik, který by byl ale něčím jiný. Nechtěl jsem jen změnit spot, kde bych natočil trik, který umím. Na turné, kdy se jezdí od jednoho spotu k druhému, to je v pořádku, ale v tomto partu jsem na to šel různě metodou pokusu a omylu. Kdybych to měl přirovnat k hudbě, tak je to jako rozdíl mezi freestylováním a tvorbou skladby na album.
A vyšly z toho nakonec ty comba, že?
Bylo hodně triků, které jsem chtěl natočit, a tak jsem často vyrážel jen já a kameraman. Nemrhal jsem časem jen tak někdě se skejtem, ale měl jsem jasně dané triky a spoty, kam jsem rovnou jezdil točit.
Od videa „TOKYO 95“ uplynulo už více jak dvacet let a ty máš teď čtyřicítku na krku. Sám už asi také cítíš, že na tom nejseš tělesně tak dobře jako před lety, a tak by mě zajímalo, jak si udržuješ své skills.
Od pětatřiceti se obsah vody v těle člověka snižuje a klouby hned tuhnou, a tak se vždy po skejtování a před spaním protahuju. Myslím si ale, že tohle nebude klíč k udržení mých skills. Klíčem bude asi to, že mám rád skejtování více než ostatní. Protože jsem dříve mohl skejtovat každý den, tak se občas stávalo, že jsem neměl motivaci jezdit, ale teď, když je můj čas omezený, mám na to stále chuť. Chci prostě jen dál jezdit.
Na závěr nám řekni, jaké jsou tvé vyhlídky do budoucna.
Skateři v mém věku zakládají tým nebo spouští novou značku, ale já o takovéto věci až takový zájem nemám. Zajímalo by mě, do kolika let dokážu ještě aktivně jezdit. Nechci se toho zuby nehty držet, ale chtěl bych dokázat dál stát v čele. Mám pocit, že tohle je mé poslání. Dělám pro to každý den vše. Myslím, že těch pár jezdců mé generace se všichni s tímhle potýkají. Kazuki Tatemoto (ročník 1976) stále jezdí závody. To je fakt úžásný, že? V tomto smyslu opravdu respektuji lidi, jako jsou Kazu (1967) ve fotbale nebo Ičiró (1973) v baseballu. Já hodlám dál naplno skejtovat!