Enn mo takenawa - Juigon zakura
Známý skladatel videoherních soundtracků Akira Jamaoka a zpěvačka Akira Komacu stojí za hudebním projektem „Enn mo takenawa“, pod jehož hlavičkou vyšlo v roce 2016 album „Juigon zakura“. Zajímavé podrobnosti o tomto projektu si můžete přečíst v následujícím rozhovoru, který Jamaoka poskytnul blogu UNGA!.
Nejdříve bych se rád zeptal na záhadami opředené „Enn mo takenawa“. Lze to považovat za nové hudební uskupení, které jste založil?
Spíše než hudební uskupení, je možná lepší to vnímat jako jeden projekt. Pokud jde o hudební činnost, běžnou formou je uskupení nebo kapela, ale u „Enn mo takenawa“ ani nevíte, kdo budou příští členové. Teď jsme vydali album na CD, ale jakou výrazovou formu to bude mít příště, také není známo. S hudbou to je v zásadě tak, že uděláte písničky, vydáte CD a koncertujete, ale já bych si přál, aby to bylo po této stránce volnější.
Máte před sebou už nějakou konkrétní vizi, jak to bude vypadat příště?
S albem „Juigon zakura“ se vynořuje mnoho různých nápadů, jak by to mohlo vypadat dále. Tohle je také dílo, kdy všichni poprvé vstoupí do světa „Enn mo takenawa“ a to, jak to bude nakonec přijato, ovlivní další činnost na projektu. Je to, jako kdyby vedle sebe existovaly věci, které bych chtěl dál zkusit udělat a věci, které ani já sám nedokážu odhadnout.
Co vůbec zapříčinilo vznik tohoto projektu?
Během práce na zahraniční videohře jsem skládal píseň, v které měl být ženský zpěv. Zpěvačka, s kterou jsem se v tu dobu shodou okolností seznámil a která to pro nás nakonec nazpívala, byla Akira Komacu. Při tom setkání jsme si řekli: „Nezkusíme spolu zase někdy něco udělat?“
To, co mě teď zajímá nejvíce, je záhadná Akira Komacu. Přestože něměla doteď žádné vydané věci, má překvapivě silné vyjadřovací schopnosti a originální pohled na svět.
Je to člověk s obrovským zápalem pro umělecké vyjádření, který převyšuje to, jestli někdo hezky zpívá nebo má pěkný hlas. I když se s ní normálně bavíte, tak je to cítít. Na téhle desce se mi podařilo zužitkovat její osobitost tak, jak jsem chtěl, ale zdá se, že k vyjádření toho má v sobě ještě mnohem víc. Tohle může být velmi podněcující. Skládat jednoduše písničky je pro mě zábava. Když jsem ale skládal teď, tak jsem ani já sám nevěděl, do jaké podoby se to nakonec vyvine.
To je opravdu zpěvačka s velkým talentem. Takže to znamená, že tento, co možná největší projev čisté touhy po tvoření je náplní „Enn mo takenawa“, že?
Ano. Kvůli tomu, že jsem doteď často pracoval na věcech souvisejících s hororovým žánrem, jsem zaškatulkovaný jako specialista na strašidelnou hudbu, ale to neznamená, že bych nějak zvlášť usiloval pouze o to. Komacu psala všechny texty na této desce a já jsem se mohl po hudební stráce svobodně projevovat k tomu, co mi přinesla.
Když jsem desku poslouchal, byl jsem vaším světem opravdu téměř pohlcen, nebo lépe řečeno, byl jsem ohromen vaším velmi osobitým pohledem na svět. Vůbec si ani nedokážu představit, jak konkrétně vznikaly takovéto skladby.
Tak především, žijeme teď v době, kdy existuje mnoho různých druhů zábavy a samotné nalezení si času na hudbu je obtížné. Z toho důvodu se hudba šíří po jednotlivých skladbách apod. Tentokrát jsme si to ale troufli udělat tak, že jsme úplně ignorovali otázku: „Jak to udělat, aby nám lidi věnovali svůj čas?“ To co jsme vytvořili, vnímáme spíše jako jeden velký příběh, než jako obyčejné album s písničkami. Tvorba proto začala ve chvíli, kdy jsme si o tom příběhu povídali a přemýšleli o něm.
Příběh, to je přesně to, co jsem v tom slyšel. Ale ve způsobu své tvorby jdete opravdu odvážně proti proudu doby, že? (smích)
Například symfonie ve staré klasické hudbě takové byly. Trvají asi hodinu a vyjadřují jeden celistvý svět. V dnešní době jsou vyvinuté hudební nástroje i metodologie a tvůrci jsou svazováni postupy. Je to něco ve stylu: „Máme rytmus, máme basu, máme kytaru. Takže, co k tomu zkusit dát tuhle melodii a na to pak tenhle text.“ Samozřejmě to neplatí pro všechny, ale já jsem ten typ člověka, kterému to přijde nezajímavý a tak to zkouším dělat jinak. Skládal jsem spíše tak, že jsem si říkal: „Kdybych tady nechal zaznít tenhle zvuk, jak by to asi posluchač vnímal?“
Velmi působivé byly abstraktní, etnické zvuky vracející se ke kořenům člověka. Tohle je také dané vlivem tvůrčích postupů na tomto díle?
Možná, že ano. Bez přemýšlení nad hezkými zvuky, pěknými melodiemi a pravidly akordových postupů jsem chtěl nechat zvuky vyplynout určité obrazy, a tak se tam takových zvuků přirozeně objevuje celá řada.
V případě člověka jako vy, který má hudební dovednosti a zkušenosti, není naopak náročný postup skládání ignorující základy?
Ne. Protože nejsem studovaný hudebník, tak jsem doteď při skládání pokaždé porušoval nějaká hudební pravidla. V tomto smyslu se dá říct, že to bylo vytvořeno v tom nejprostším stavu. Z toho důvodu to bylo naopak nejjednodušší. (smích)
Před chvílí jste řekl, že to je dílo s příběhem na pozadí a mě by zajímalo, jak jste na tom konkrétně pracovali.
Nejdříve jsem vytvořil hrubé demo, pak celkový průběh a také jsem dával návrhy typu: „Kdyby se na tohle místo dalo mluvené slovo, znělo by to možná zajímavě, že?“ Když pak Komacu napsala text a nahrála to, tak se tím ještě nekončilo, protože jsem navíc dělal úpravy na skladbě apod. To bylo také z toho důvodu, že jsem častým překvapením jen vydechl: „Tohle jsem nečekal!“ a potom, co jsem Komacu řekl : „Co kdybychom to takhle zkusili změnit?“ jsem třeba úplně změnil skladbu a rytmus. Tvořili jsme, zatímco jsme se o tom takto dokola stále bavili.
To zní jako něco, co stojí velmi času a práce, že?
Ano, je to tak. Z toho důvodu nebylo to první demo moc propracované. Navíc, kdyby to bylo propracované, i představy Komacu by tím byli dost omezovány. K tomu, kdy bylo něco oproti očekávaní jiné, ale zajímavé, docházelo často a to mé představy také velmi podněcovalo. Například když jsem přišel s návrhem: „Zkusme dát teď na tohle místo křičení.“ a skutečně pak o to požádal, tak jsem jen s překvapením poznamenal: „Jo, tak takovýto druh křičení jsem nečekal.“
Bezpochyby existují i díla s působivým křičením vyjadřující různé emoce, že?
Na první pohled na to Komacu nevypadá, ale zdá se, že uvnitř ní se toho skrývá mnoho. Pokud nejde o death metal a podobně, křičení a zpívání vedle sebe moc neexistuje , ale to, že ona samotná je schopna se i takto vyjadřovat, mi přišlo úžasný.
Taky bylo působivé její vidění světa skrze texty, které působí jak strašidelně tak krásně. Co jste cítil, když jste poprvé četl její texty?
Nic takového jsem nečekal. Takzvaný normální text tam totiž není ani jeden. (smích) Ona používá těžká, běžně nepoužívaná slova nebo také novotvary, které když zazněly spolu se zvukem, tak mi to přišlo strašně zajímavý. Proto to i při nahrávání vypadalo téměř tak, že už ani nešlo o zpívání jako o hraní. Například ve skladbě „Onicuno njorori“ hrála několik postav, které všechny zvlášť nazpívala.
Ta skladba na mě bezpochyby působila tak, jako by nezpíval pouze jeden člověk, ale více lidí najednou. Jakoby posednutí duchem nebo něco takového.
Uvnitř ní se nacházelo mnoho postav. Postava A, postava B, postava C, postava D, postava E atd. Všechny měly jasně dané své jméno, věk a pohlaví. Ty pak povolávala a nechala je zpívat.
Jako itako. (smích)
(itako – slepá žena působící jako médium komunikující s mrtvými a božstvy)
Ano, přesně tak. Ani jsme o tom nijak nejednali. Říkal jsem si: „Ta je tak dobrá.“ (smích)
Máte tam také skladby jako jsou „Juigon zakura“ nebo „Sandanmacuma“, které působí mnohdy jako populární písničky ve své obvyklé formě, že? Protože jsou zde ale i naprosto odlišné skladby, tak mi dost utkvěly v paměti.
Já bych tohle dílo přirovnal k ingrediencím, které jdou strašně těžko sníst. Abyste je snědli, je nezbytná úprava z hlediska jejich struktury, vůně, dochucení apod. Pokud to tak neuděláte, nedopadne to tak, že si řeknete: „Když jsem sebral odvahu a zkusil to sníst, tak to bylo dobrý.“ V tomto smyslu jsou zde začleněný i chytlavý věci. Nebylo to totiž tak, že jsem skládal a říkal si u toho, že bych všechny tyto prvky chtěl dát pryč. Sice existuje výraz: „dej na odiv svou výstřednost“, ale já si myslím, že jen tím při umělecké tvorbě nic nezískáte a je důležité přemýšlet nad tím, jakým způsobem můžete ukázat, že je svérázné a kousavé dílo dobré. Myslím si totiž, že tohle je posláním tvůrce.
Když budu mluvit konkrétně, tak ve skladbě „Onicuno njorori“ je nádherně napasovaný text a melodie a působilo to na mě, jako by tam zvuk a slova vznikaly současně. Velmi by mě zajímalo, jak jste tohle udělali.
V demu byla ta melodie zahraná pouze jednotónově na piano. Žádné jiné zvuky tam nebyly. Na to se pak vhodně posadili slova, a proto to asi vyvolalo takový dojem. Při nahrávání jsme dokonce neměli ani rytmus, a tak si myslím, že to pro Komacu bylo pěkně těžký. (smích) Ale protože výborně zpívá, zazpívala technické pasáže s vyrovnanou výškou hlasu, a tak se to také zvládlo.
Takže to znamená, že ani ona nevěděla, jak to bude nakonec znít, že? (smích)
Také skladba „Zeččóka“ měla v demu více nepravidelný rytmus. Komacu to nazpívala a já ten rytmus pak změnil. To dalo té skladbě trochu zvlášní groove.
To je vlastně pravda, že existují i takovéto skladatelské postupy. Mimochodem, co se týká jejích textů, silně jsem pociťoval, že se všude snaží o otevřené vyjádření skrytých, temných stránek člověka. Prý jsou proto i tací lidé, kteří při poslechu pociťují neklid nebo dokonce hrůzu.
Já a ona jsme o tom mluvili často a myslíme si, že se sice takovéto stránky liší podle člověka, ale není pochyb, že každý má tu svou. Ideálem společnosti je stav, kdy se k člověku přistupuje s láskou, kdy je rodina v naprosté harmonii a překypuje štěstím, že? Samozřejmě my tohle nechceme rozbíjet, ale myslíme si, že tu může být člověk, který říká: „Temné stránky jsou také vlastní člověku, že ano?“ Já mám velmi rád punkovou nebo rockovou hudbu a poslouchám ji často, ale myslím si, že než říkat do tvrdý hudby „Zničte to!“ nebo „Chcípněte!“, tak je tohle mnohem údernější.
Také to, že dokáže najít společnou řeč v takovýchto hluboce niterných věcech, je jeden z důvodů, proč jste si řekl, že budete dělat s Komacu hudbu, že?
Ano, to je pravda. Když budu konkrétní, tak jsem jí ani jednou neřekl: „Chci abys mi nepsala takovýto text.“ Namísto toho jsme spolu mluvili pouze stylem: „Co je vůbec člověk?“ nebo „Co asi znamená štěstí?“ apod. Kdyby za mnou přišla s textem, kde by stálo: „Randim ruku v ruce se svým klukem a jsem tak šťastňoučká!“, tak bych byl asi překvapený, ale já jsem dobře věděl, že to je velmi nepravděpodobný. (smích)
S tímto zvukem bych si takový text naopak rád poslechnul. (smích) Vznikla tedy velmi hutná a v určitém smyslu jedinečná deska a mě by zajímalo, jestli máte přání ohledně toho, jak by lidé měli takovou desku poslouchat.
Chci, aby si ji poslechli opravdu od začátku až do konce. Můžou se věnovat jenom jejímu poslechu nebo u toho dělat třeba ještě něco dalšího, ale než aby ji poslouchali způsobem: „tohle je pěkná písnička“, tak bych raději chtěl, aby u ní od začátku do konce něco pociťovali. Byl bych rád, aby si takto strávený čas vychutnali. Myslím si totiž, že až jako celek se to stává souborem zvuků se svým významem a že tam někde uvnitř jsou určitě místa, která posluchače zasáhnou.
Cítil jsem, že je to přesně takové dílo. Velmi vás asi zajímají reakce lidí, kteří si to poslechnou, že?
Už jsem se několika lidí zeptal na jejich dojmy a téměř polovina mi řekla, že to nejde poslouchat. Důvodem nebyla pouze hororová děsivost toho projektu. Patrně měli někteří z nich pocit, že jsou ty texty o nich a tak si řekli: „Už to dál nechci poslouchat.“ Když jsem si takové dojmy vyslechl, tak jsem si jen pro sebe řekl: „Jó!“ (smích) Dílo, ke kterému vám každý řekne, že se mu líbí, je skvělá věc, ale já jsem chtěl vytvořit takové dílo, které budou někteří lidi přímo nenávidět a některé bude hluboce zasahovat.
Nejdříve bych se rád zeptal na záhadami opředené „Enn mo takenawa“. Lze to považovat za nové hudební uskupení, které jste založil?
Spíše než hudební uskupení, je možná lepší to vnímat jako jeden projekt. Pokud jde o hudební činnost, běžnou formou je uskupení nebo kapela, ale u „Enn mo takenawa“ ani nevíte, kdo budou příští členové. Teď jsme vydali album na CD, ale jakou výrazovou formu to bude mít příště, také není známo. S hudbou to je v zásadě tak, že uděláte písničky, vydáte CD a koncertujete, ale já bych si přál, aby to bylo po této stránce volnější.
Máte před sebou už nějakou konkrétní vizi, jak to bude vypadat příště?
S albem „Juigon zakura“ se vynořuje mnoho různých nápadů, jak by to mohlo vypadat dále. Tohle je také dílo, kdy všichni poprvé vstoupí do světa „Enn mo takenawa“ a to, jak to bude nakonec přijato, ovlivní další činnost na projektu. Je to, jako kdyby vedle sebe existovaly věci, které bych chtěl dál zkusit udělat a věci, které ani já sám nedokážu odhadnout.
Co vůbec zapříčinilo vznik tohoto projektu?
Během práce na zahraniční videohře jsem skládal píseň, v které měl být ženský zpěv. Zpěvačka, s kterou jsem se v tu dobu shodou okolností seznámil a která to pro nás nakonec nazpívala, byla Akira Komacu. Při tom setkání jsme si řekli: „Nezkusíme spolu zase někdy něco udělat?“
To, co mě teď zajímá nejvíce, je záhadná Akira Komacu. Přestože něměla doteď žádné vydané věci, má překvapivě silné vyjadřovací schopnosti a originální pohled na svět.
Je to člověk s obrovským zápalem pro umělecké vyjádření, který převyšuje to, jestli někdo hezky zpívá nebo má pěkný hlas. I když se s ní normálně bavíte, tak je to cítít. Na téhle desce se mi podařilo zužitkovat její osobitost tak, jak jsem chtěl, ale zdá se, že k vyjádření toho má v sobě ještě mnohem víc. Tohle může být velmi podněcující. Skládat jednoduše písničky je pro mě zábava. Když jsem ale skládal teď, tak jsem ani já sám nevěděl, do jaké podoby se to nakonec vyvine.
To je opravdu zpěvačka s velkým talentem. Takže to znamená, že tento, co možná největší projev čisté touhy po tvoření je náplní „Enn mo takenawa“, že?
Ano. Kvůli tomu, že jsem doteď často pracoval na věcech souvisejících s hororovým žánrem, jsem zaškatulkovaný jako specialista na strašidelnou hudbu, ale to neznamená, že bych nějak zvlášť usiloval pouze o to. Komacu psala všechny texty na této desce a já jsem se mohl po hudební stráce svobodně projevovat k tomu, co mi přinesla.
Když jsem desku poslouchal, byl jsem vaším světem opravdu téměř pohlcen, nebo lépe řečeno, byl jsem ohromen vaším velmi osobitým pohledem na svět. Vůbec si ani nedokážu představit, jak konkrétně vznikaly takovéto skladby.
Tak především, žijeme teď v době, kdy existuje mnoho různých druhů zábavy a samotné nalezení si času na hudbu je obtížné. Z toho důvodu se hudba šíří po jednotlivých skladbách apod. Tentokrát jsme si to ale troufli udělat tak, že jsme úplně ignorovali otázku: „Jak to udělat, aby nám lidi věnovali svůj čas?“ To co jsme vytvořili, vnímáme spíše jako jeden velký příběh, než jako obyčejné album s písničkami. Tvorba proto začala ve chvíli, kdy jsme si o tom příběhu povídali a přemýšleli o něm.
Příběh, to je přesně to, co jsem v tom slyšel. Ale ve způsobu své tvorby jdete opravdu odvážně proti proudu doby, že? (smích)
Například symfonie ve staré klasické hudbě takové byly. Trvají asi hodinu a vyjadřují jeden celistvý svět. V dnešní době jsou vyvinuté hudební nástroje i metodologie a tvůrci jsou svazováni postupy. Je to něco ve stylu: „Máme rytmus, máme basu, máme kytaru. Takže, co k tomu zkusit dát tuhle melodii a na to pak tenhle text.“ Samozřejmě to neplatí pro všechny, ale já jsem ten typ člověka, kterému to přijde nezajímavý a tak to zkouším dělat jinak. Skládal jsem spíše tak, že jsem si říkal: „Kdybych tady nechal zaznít tenhle zvuk, jak by to asi posluchač vnímal?“
Velmi působivé byly abstraktní, etnické zvuky vracející se ke kořenům člověka. Tohle je také dané vlivem tvůrčích postupů na tomto díle?
Možná, že ano. Bez přemýšlení nad hezkými zvuky, pěknými melodiemi a pravidly akordových postupů jsem chtěl nechat zvuky vyplynout určité obrazy, a tak se tam takových zvuků přirozeně objevuje celá řada.
V případě člověka jako vy, který má hudební dovednosti a zkušenosti, není naopak náročný postup skládání ignorující základy?
Ne. Protože nejsem studovaný hudebník, tak jsem doteď při skládání pokaždé porušoval nějaká hudební pravidla. V tomto smyslu se dá říct, že to bylo vytvořeno v tom nejprostším stavu. Z toho důvodu to bylo naopak nejjednodušší. (smích)
Před chvílí jste řekl, že to je dílo s příběhem na pozadí a mě by zajímalo, jak jste na tom konkrétně pracovali.
Nejdříve jsem vytvořil hrubé demo, pak celkový průběh a také jsem dával návrhy typu: „Kdyby se na tohle místo dalo mluvené slovo, znělo by to možná zajímavě, že?“ Když pak Komacu napsala text a nahrála to, tak se tím ještě nekončilo, protože jsem navíc dělal úpravy na skladbě apod. To bylo také z toho důvodu, že jsem častým překvapením jen vydechl: „Tohle jsem nečekal!“ a potom, co jsem Komacu řekl : „Co kdybychom to takhle zkusili změnit?“ jsem třeba úplně změnil skladbu a rytmus. Tvořili jsme, zatímco jsme se o tom takto dokola stále bavili.
To zní jako něco, co stojí velmi času a práce, že?
Ano, je to tak. Z toho důvodu nebylo to první demo moc propracované. Navíc, kdyby to bylo propracované, i představy Komacu by tím byli dost omezovány. K tomu, kdy bylo něco oproti očekávaní jiné, ale zajímavé, docházelo často a to mé představy také velmi podněcovalo. Například když jsem přišel s návrhem: „Zkusme dát teď na tohle místo křičení.“ a skutečně pak o to požádal, tak jsem jen s překvapením poznamenal: „Jo, tak takovýto druh křičení jsem nečekal.“
Bezpochyby existují i díla s působivým křičením vyjadřující různé emoce, že?
Na první pohled na to Komacu nevypadá, ale zdá se, že uvnitř ní se toho skrývá mnoho. Pokud nejde o death metal a podobně, křičení a zpívání vedle sebe moc neexistuje , ale to, že ona samotná je schopna se i takto vyjadřovat, mi přišlo úžasný.
Taky bylo působivé její vidění světa skrze texty, které působí jak strašidelně tak krásně. Co jste cítil, když jste poprvé četl její texty?
Nic takového jsem nečekal. Takzvaný normální text tam totiž není ani jeden. (smích) Ona používá těžká, běžně nepoužívaná slova nebo také novotvary, které když zazněly spolu se zvukem, tak mi to přišlo strašně zajímavý. Proto to i při nahrávání vypadalo téměř tak, že už ani nešlo o zpívání jako o hraní. Například ve skladbě „Onicuno njorori“ hrála několik postav, které všechny zvlášť nazpívala.
Ta skladba na mě bezpochyby působila tak, jako by nezpíval pouze jeden člověk, ale více lidí najednou. Jakoby posednutí duchem nebo něco takového.
Uvnitř ní se nacházelo mnoho postav. Postava A, postava B, postava C, postava D, postava E atd. Všechny měly jasně dané své jméno, věk a pohlaví. Ty pak povolávala a nechala je zpívat.
Jako itako. (smích)
(itako – slepá žena působící jako médium komunikující s mrtvými a božstvy)
Ano, přesně tak. Ani jsme o tom nijak nejednali. Říkal jsem si: „Ta je tak dobrá.“ (smích)
Máte tam také skladby jako jsou „Juigon zakura“ nebo „Sandanmacuma“, které působí mnohdy jako populární písničky ve své obvyklé formě, že? Protože jsou zde ale i naprosto odlišné skladby, tak mi dost utkvěly v paměti.
Já bych tohle dílo přirovnal k ingrediencím, které jdou strašně těžko sníst. Abyste je snědli, je nezbytná úprava z hlediska jejich struktury, vůně, dochucení apod. Pokud to tak neuděláte, nedopadne to tak, že si řeknete: „Když jsem sebral odvahu a zkusil to sníst, tak to bylo dobrý.“ V tomto smyslu jsou zde začleněný i chytlavý věci. Nebylo to totiž tak, že jsem skládal a říkal si u toho, že bych všechny tyto prvky chtěl dát pryč. Sice existuje výraz: „dej na odiv svou výstřednost“, ale já si myslím, že jen tím při umělecké tvorbě nic nezískáte a je důležité přemýšlet nad tím, jakým způsobem můžete ukázat, že je svérázné a kousavé dílo dobré. Myslím si totiž, že tohle je posláním tvůrce.
Když budu mluvit konkrétně, tak ve skladbě „Onicuno njorori“ je nádherně napasovaný text a melodie a působilo to na mě, jako by tam zvuk a slova vznikaly současně. Velmi by mě zajímalo, jak jste tohle udělali.
V demu byla ta melodie zahraná pouze jednotónově na piano. Žádné jiné zvuky tam nebyly. Na to se pak vhodně posadili slova, a proto to asi vyvolalo takový dojem. Při nahrávání jsme dokonce neměli ani rytmus, a tak si myslím, že to pro Komacu bylo pěkně těžký. (smích) Ale protože výborně zpívá, zazpívala technické pasáže s vyrovnanou výškou hlasu, a tak se to také zvládlo.
Takže to znamená, že ani ona nevěděla, jak to bude nakonec znít, že? (smích)
Také skladba „Zeččóka“ měla v demu více nepravidelný rytmus. Komacu to nazpívala a já ten rytmus pak změnil. To dalo té skladbě trochu zvlášní groove.
To je vlastně pravda, že existují i takovéto skladatelské postupy. Mimochodem, co se týká jejích textů, silně jsem pociťoval, že se všude snaží o otevřené vyjádření skrytých, temných stránek člověka. Prý jsou proto i tací lidé, kteří při poslechu pociťují neklid nebo dokonce hrůzu.
Já a ona jsme o tom mluvili často a myslíme si, že se sice takovéto stránky liší podle člověka, ale není pochyb, že každý má tu svou. Ideálem společnosti je stav, kdy se k člověku přistupuje s láskou, kdy je rodina v naprosté harmonii a překypuje štěstím, že? Samozřejmě my tohle nechceme rozbíjet, ale myslíme si, že tu může být člověk, který říká: „Temné stránky jsou také vlastní člověku, že ano?“ Já mám velmi rád punkovou nebo rockovou hudbu a poslouchám ji často, ale myslím si, že než říkat do tvrdý hudby „Zničte to!“ nebo „Chcípněte!“, tak je tohle mnohem údernější.
Také to, že dokáže najít společnou řeč v takovýchto hluboce niterných věcech, je jeden z důvodů, proč jste si řekl, že budete dělat s Komacu hudbu, že?
Ano, to je pravda. Když budu konkrétní, tak jsem jí ani jednou neřekl: „Chci abys mi nepsala takovýto text.“ Namísto toho jsme spolu mluvili pouze stylem: „Co je vůbec člověk?“ nebo „Co asi znamená štěstí?“ apod. Kdyby za mnou přišla s textem, kde by stálo: „Randim ruku v ruce se svým klukem a jsem tak šťastňoučká!“, tak bych byl asi překvapený, ale já jsem dobře věděl, že to je velmi nepravděpodobný. (smích)
S tímto zvukem bych si takový text naopak rád poslechnul. (smích) Vznikla tedy velmi hutná a v určitém smyslu jedinečná deska a mě by zajímalo, jestli máte přání ohledně toho, jak by lidé měli takovou desku poslouchat.
Chci, aby si ji poslechli opravdu od začátku až do konce. Můžou se věnovat jenom jejímu poslechu nebo u toho dělat třeba ještě něco dalšího, ale než aby ji poslouchali způsobem: „tohle je pěkná písnička“, tak bych raději chtěl, aby u ní od začátku do konce něco pociťovali. Byl bych rád, aby si takto strávený čas vychutnali. Myslím si totiž, že až jako celek se to stává souborem zvuků se svým významem a že tam někde uvnitř jsou určitě místa, která posluchače zasáhnou.
Cítil jsem, že je to přesně takové dílo. Velmi vás asi zajímají reakce lidí, kteří si to poslechnou, že?
Už jsem se několika lidí zeptal na jejich dojmy a téměř polovina mi řekla, že to nejde poslouchat. Důvodem nebyla pouze hororová děsivost toho projektu. Patrně měli někteří z nich pocit, že jsou ty texty o nich a tak si řekli: „Už to dál nechci poslouchat.“ Když jsem si takové dojmy vyslechl, tak jsem si jen pro sebe řekl: „Jó!“ (smích) Dílo, ke kterému vám každý řekne, že se mu líbí, je skvělá věc, ale já jsem chtěl vytvořit takové dílo, které budou někteří lidi přímo nenávidět a některé bude hluboce zasahovat.